Když jsem začal stříhat, začal jsem si všímat střihu v cizích videích. Když jsou dobře promyšlené, vtáhnou mně i tak a přestanu to vnímat. Když jsou dobře udělané, kochám se tím, jak perfektně to někdo vymyslel a udělal.

A teď zjišťuji, že se mi děje totéž s interiéry. Sedím v kavárně a všímám si, jak vyřešili to a tamto. Jak vybrali barvy. Jak udělali podlahy, jak vedli elektriku. Je to zvláštní nový rozměr světa. Užívám si to.

Třeba tam, kde teď snídám, udělali nad hlavami konstrukci z tenkých tmavých trubek, zavěsili ji na lanka a trubkami vedou dráty k osvětlení. Kavárna/pekárna je natřená na černo, ale je tady kombinace se dřevem a i když to je trochu „těžká jeskyně“, působí velmi útulně. A nechává to vyniknout pečivo, které je tu na odiv jak fotografie v galerii. A spousta jiných hezkých detailů…

Přemýšlím, jestli takový nový rozměr života není i dítě. Lidi, kteří dítě nemají, si možná myslí, že když ho člověk má, je jako se starat o takové složitější štěně. Ale ono to otevře celou novou dimenzi žití, která se špatně popisuje a je asi nepřenositelná. Člověk totiž najednou začne chápat dětství a rodičovství, a u toho si začne všímat svého dětství, svých rodičů, svých známých… A spousta věcí najednou začne dávat smysl. Zacvakne. I při pozorování druhých.

@honzajavorek 👍

Například mě občas dožene emoce, kdy místo abych byl na někoho naštvaný – dosaď si libovolně, třeba Zemana, Okamuru, Babiše… ale klidně i figury z opačného politického spektra, nebo jen kolega, kterého nelze vystát… no místo abych byl na někoho (jen) naštvaný, dojde mi, že je to vlastně jen smutné dítě, a je mi ho LÍTO. Tolik energie, frustrace, destrukce, konfliktů… a nejspíš jen proto, že měl dětství úplně na hovno a neumí si to do dnešních dní vyřešit líp, než tím, že bude čurák na ostatní.

@honzajavorek jednání s lidmi zakrývajícími svou arogancí, narcismem a sebestředností své nejistoty a vnitřní zmatky lze vést několika způsoby.
Tím prvním je zůstat v klidu a na jejich útoky odpovídat racionálními argumenty. To je obvykle vytáčí k nepříčetnosti a z jednání utečou nebo odpadnou a lze je pak zklidnit a začít se bavit racionálně.
Druhou variantou je je vyslechnout, nereagovat či reagovat neurčitě a obojetně a udělat si vše po svém.
Další možností je odejít po zdvořilém upozornění, že se chová tak, že bych na něj musel být zlý a to nechci. A říci nashledanou.

@honzajavorek Nesváděl bych to na dětství. Smiř se s tím, že existují lidé zlí bez příčiny. Prostě takoví jsou. Neovlivní to stejně jako lidé hloupí se nemohou stát chytřejšími, tak lidé zlí nebudou hodní. Mohou to krátkodobě simulovat, ale jejich přirozenost vždy projde napovrch. Dítě může mít sebelepší zázemí a sebevětší obětavou lásku od rodičů a stejně z něj bude zmrd. (a naopak, dítě procházející peklem může být dobrý člověk). Věci prostě vždy nemusí mít příčiny, prostě jen takové jsou.

@honzajavorek K celému vláknu dodám jen podpis. Jen tu lítost na konci pro sebe nahradím “ochotou pochopit”.

@howking Ve výsledku je to jedno, protože určující je, že zmrdi jsou a my s tím musíme v reálu prostě pracovat, ale s tím zmrd-determinismem asi nesouhlasím. Já si fakt bláhově myslím, že věci příčiny mají. A i rodina, kde je „milující péče“ může vygenerovat zmrda, protože třeba nenastavuje hranice. I dobře míněné věci se mohou vrátit nečekaným způsobem. Asi věřítm fakt spíš ve výchovu a formování prostředím, než že někdo nějaký prostě je, že se tak narodil.